Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuální počasí

Počasí dnes:

24. 11. 2017

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, na Moravě a ve Slezsku převážně mlhy nebo zataženo nízkou oblačností, v Čechách od SZ až zataženo, místy déšť. Denní teploty 10 až 14°C, při mlze kolem 7°C. Noční teploty 6 až 2°C.

 

 Dolní střela

MASPlzeňský kraj

Czechpoint

EDPP

Banner

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

 ERB

Historie obce

Krajina na sever od Plzně, tam, kde se rozkládá Dolnobělská vrchovina, je prazvláštně zádumčivá a nesdílná. Zalesněná návrší se monotónně střídají s travnatými nivami, rozloženými podél klidného a dlouhého toku říčky Bělé, která získala své pojmenování před dávnými časy díky svojí průzračně čisté vodě. V novějším věků śe lidé usazovali v její těsné blízkosti, aby mohli využít její sílu k pohonu mlýnů, ale také aby jim poskytovala dobrý, rychle dostupný zdroj pitné i užitkové vody.

Přesto nebylo toto osobitě tvářné území dlouho nikým osídleno, alespoň archeologické nálezy o tom nevypovídají. Snad to bylo dáno i tím; že půda je zde příliš kamenitá. Teprve někdy koncem 13. nebo počátkem 14. století byl tento kraj v rámci pozdní české kolonizace postupně zasídlován významným rodem erbu trojích jeleních parohů, kterému dal historiograf František Palacký jméno Hroznatovici, po nejznámějším členu rodu blahoslaveném Hroznatovi, zakladateli klášterů v Teplé a Chotěšově. Jednotlivé větve se psaly podle míst, kde se usadily - z Krašova; Krašovic, Gutštejna, Vrtby, Frumštejna, Nekmíře a Bělé. Posledně jmenovaní páni si založili ná východní výspě rozsáhlé rodové enklávy hrad, který býl pojmenován Bělá podle stejnojmenné říčky protékající pod hradem.

hrad Bělá

Hrad Bělá

Bělá měla to štěstí, že nezanikla koncem středověku, kdy již hrady přestaly vyhovovat náročným představám na pohodlné bydlení a sídla byla překládána do přístupnějších míst i stavěna podlé jiných kritérií. Hrad, později přestavěný na zámek, byl obydlený nepřetržitě téměř 500 let. Bylo mu však souzeno nedočkat se dnešních časů. Mnoho lidských pokolení bylo vychováno za tu dobu, co Bělá stála. Málokdo však zachoval závažná svědectví o všech událostech prošlých za tolik století. Ačkoli se nám dochovalo málo ze starých pamětí, pokusili jsme se vytvořit pravdivý obraz dávné slávy i úpadku hradu Bělé a jeho panství.

Bělá není příliš známým hradem, tak jako jsou jiné, za což vděčí svojí úplné destrukci v 19. století. Byla však hradem, jehož historii vytvářeli významní členové mnohdy velkých a uznávaných rodů usazených na Plzeňsku, z nichž někteří páni se nesmazatelně zapsali svými skutky mezi přední české šlechtice. Připomeňme si tedy všechny děje, události a osudy bělského hradu, ale nejen je, povšimněme si také hradu samotného; jako reprezentanta důmyslného pozdně gotického opevňovacího umění, jehož jedinečnost je srovnatelná s ostatními významnými hrady v Čechách, jak konečně ukazují nově zjištěné skutečnosti z jeho bohatého historického i stavebního vývoje.

Jak již bylo řečeno, zakladatelé hradu patřili k rodu Hroznatovců, kteří osidlovali sever Plzeňska už od 12. století. Jejich prapředkem byl Sezema, který byl kronikářem Jarlochem titulován latinským výrazem "comes", na nějž měli tehdy právo pouze nejpřednější knížecí družiníci. Sezema padl 23. ledna 1179 v bitvě u Loděnice. Zanechal po sobě dva syny - Arnošta a Hroznatu, kteří po něm zdědili jak přízeň u dvora, tak jeho urozenost. Oba bratři se účastnili kolokvia v Sadské (východně od Prahy), svolaném panovníkem v roce 1189 k vyhlášení nového zákoníku, tzv. Konrádových statut. Svědčí to o tom, že byli počítáni do vrstvy zemské aristokracie; jež se svojí účastí na zemských sněmech podílela na řízení přemyslovského státu. Hroznata vlastnil rozsáhlé pozemky, a to především v západních a severních Čechách. Jeho rod je získával od panovníka za věrné služby, které mu prokazoval. Stálým sídlem Hroznaty byl Ovenec, dnešní Bubeneč u Prahy. Podle legendy se po smrti své manželky a jediného syna rozhodl zúčastnit třetí křížové výpravy v roce 1189, ale pohled na rozbouřené moře ho prý vyděsil natolik, že obrátil koně a ujížděl zpátky do Čech. Aby svoji zbabělost nějak odčinil, založil premonstrátské kláštery v Teplé a Chotěšově. Pravý důvod jeho neúčasti na této výpravě však byly patrně jeho povinnosti vůči panovníkovi, které měl coby člen jeho družiny. Jakožto fundátor klášterů měl Hroznata bohatá zakladatelská a patronátní práva a to i poté, co se vzdal veškerých nadějí na potomka a stal se pouhým členem klášterní komunity v Teplé. Své rozsáhlé pozemky však bedlivě střežil až do konce svého života a teprve po jeho smrti roku 1217 připadl všechen jeho majetek tepelskému klášteru. Za své záslužné činy byl Hroznata později prohlášen za blahoslaveného.

Arnoštovým potomkem byl Jetřich z Krašovic nedaleko Bělé. Ten měl opět syny Jetřicha a Sezemu. Od Jetřicha pocházejí páni z Gutštejna a Frumštejna, od Sezemy pak páni z Vrtby, Krašovic, Krašova, Pušperka a Bělé. Poslední potomek slavného rodu Hroznatovců, Sezema z Vrtby, zemřel roku 1830 na Konopišti.

 

rekonstrukce hradu ze 14. století

Hrad Bělá byl založen někdy před rokem 1315, jelikož Sezemův syn Racek se v roce 1313 psal ještě z Krašova, ale v roce 1315, když svědčil při výměně vsi Žichlic za ves Lúhov panu Abrhamu ze Žichlic a plaskému klášteru, se uvádí už jako Racek z Bělé. Není však jisté, jestli hrad nechal postavit on, nebo jestli ho už stojící koupil od neznámého zakladatele, o němž písemné prameny mlčí. Dá se předpokládat, že současně s hradem a možná ještě dříve zde již existovala osada, protože výstavba hradu byla podmíněna vazbou na půdu. V roce 1316 byl Racek na základě žaloby pana Buška z Líšťan předvolán před zemský soud. Čeho se žaloba týkala už se bohužel neví. V roce 1319 se svými bratry Sezemou z Vrtby, Buškem z Krašova a Jetřichem z Pušperka slíbil králi Janovi Lucemburskému poslušnost a pomoc proti Vilémovi z Valdeka, nejvyššímu maršálku a podkomořímu Království českého a hlavnímu rádci královny Elišky: Racek z Bělé měl dva syny - Sezemu a Racka, kteří drželi hrad společně. Ve vsi pod hradem snad založili kostel, poprvé připomínaný v roce 1357, kde oba bratři vykonávali patronátní právo. Prvním písemně doloženým farářem v kostele se stal 18. března 1357 kněz Jakub Rudlův z Plzně. V roce 1364 zřídili Sezema a Racek v Bělé druhé kaplanství. Kaplani byli pomocníci kněze s nižší církevní hodností. Aby mohl farář druhého kaplana vydržovat, postoupili mu bratři Sezema a Racek šest a půl kopy grošů úroků ve vsích Nevřeni a Úštěnovicích. Co je k tomu vedlo však není jasné. Možná, že tím chtěli zkrátit povinnosti faráře, aby měl více volna a mohl docházet sloužit mše pouze pro pány. Nevíme, zda se tyto mše odbývaly v kostele a nebo už se v té době nacházela kaple přímo na hradě. Bratři z Bělé se též podíleli na založení dominikánského kláštera s kostelem svatého Ducha v Plzni, kde si vymínili pohřební místa. Podle starých svědectví tam bylo pohřbeno mnoho členů tohoto rodu. V kůru visela korouhev Racka z Bělé, na které byl namalován erb Hroznatovců, troje černé parohy na žlutém poli. Mimo to tam bylo uloženo také mnoho pohřebních štítů téhož erbu. Racek zemřel zřejmě bez potomků v roce 1373 poté, co odkázal plaskému klášteru dvě kopy grošů platu v Dražni a vymínil si, aby v den jeho smrti bylo na jeho duši vzpomínáno motlitbou.

Sezema zemřel již v roce.1370 zanechav stejnojmenného syna Sezemu, který po Rackově smrti sám držel Bělou. Téhož roku se stal také patronem kostela ve Pšově u Podbořan. Až do své smrti v roce 1394 se připomíná jako patron mnoha kostelů a svědek při rozmanitých zbožných jednáních. Kromě vsi Bělé mu patřily ještě části vsí Slavíkovic (dnes zaniklá vesnice u Horní Bělé) a Dražně. Z tohoto poměrně malého majetku však platil značně vysoké daně, více jak jedenáct hřiven stříbra! Proto je více než pravděpodobné, že se tehdy Bělá svým významem přibližovala spíše městečku. Potvrzuje to i zpráva z roku 1379, která hovoří o tom; že se v Bělé nacházejí mlýny, krčmy a řemeslníci, což by v malé vsi nepřicházelo v úvahu.

Sezema po sobě zanechal nezletilého syna Václava, jehož poručníkem byl jeho strýc Sezema z Pušperka, purkrabí na Tachově. Ve svém erbu měl rovněž troje jelení parohy, což jeho příbuzenský vztah s pány z Bělé jen potvrzuje. Sezema z Pušperka v roce 1395 rozpoutal spor s .králem Václávem o pozůstalost po Sezemovi z Nekmíře. Ucházel se o Úněšov a tvrdil, že má na něj přednostní právo. Dokázal to zápisem v zemských deskách, podle kterého dne 4. října 1381 Sezema z Nekmíře a jeho bratr Pešek úředně potvrdili, že své dědictví v Úněšově, ves a tvrz s poplužním dvorem a patronátním právem nad kostelem prodali za 300 kop grošů svému bratrovi Buškovi z Klenovic. Po Buškově smrti král Václav IV. toto zboží ponechal jeho osiřelému synu Janovi, který.se později stal členem řádu premonstrátů v Teplé, a Sezemovi z Pušperka, takže na uvedeném statku měl skutečně podíl.

Až do doby Václavovy plnoletosti spravoval Sezema z Pušperka hrad a vykonával v Bělé podací právo, to znamená, že dosazoval faráře ke zdejšímu kostelu. V roce 1407 přešla Bělá do Václavových rukou, ale Sezema tam s ním hospodařil až do roku 1414. Poté se přestěhoval na Tisou (nyní zaniklá ves u Spankova, 5 km od Bělé).

Václav zemřel v roce 1415 a Bělou koupili bratři Neustup a Bavor ze Švamberka. Byli to synové Ratmíra, pocházejícího z lestkovské větve Švamberků, kterou založil Neustup z Lestkova v první polovině 14. století. Bratři drželi majetek spotečně, Neustup se dal později na církevní dráhu. Od roku 1394 byl farářem v Otíně, roku 1399 se stal oltářníkem ve Stříbře, v letech 1402 - 1405 působil jako farář v Šitboři. Poté se stal proboštem v Týně nad Vltavou a zároveň byl v letech 1407 - 1416 kanovníkem vyšehradským a v letech :1420 až 1427 arcipryštem horšovským.

Bavor se psal po vsi Slavicích, od roku 1413 vlastnil vsi Kamýk a Žernovník, které mu přiřkl soud po smrti Petra Milkovce. 9. 12. 1416 prodali bratři ze Švamberka Jindřichovi z Elsterberka na Plané na dobu jeho života za 550 kop pražských grošů v hotovosti roční plat 120 kop grošů z města Stříbra a 3 listiny, které na něj měli. Bavor získal úrok na tomto královském městě v roce 1406 od krále jako odměnu za velice šlechetný čin. Když totiž král musel zastavit Tachov Janovi ze Švamberka, Bavor jej od Jana vyplatil a navrátil králi, jehož musel být jistě velikým spojencem. V roce 1412 podal žalobu na Bohuslava ze Švamberka a Jana ze Švamberka, Lomce a z Třebele. Vyžadoval náhradu škod způsobených vpádem jejich lidí na jeho majetek v Slavicích. O rok později soud skutečně rozhodl, že oba viníci musí Bavorovi ztrátu uhradit. Roku l422 zapsal král Bavorovi Hazlovice a roku 1423 berni ve Stříbře. V letech 1417 až 1423 podávali Neustup a Bavor kněze ke kostelu v Bělé. Bavor zemřel v roce 1424. S manželkou Markétou z Valdštejna měl syna Jindřicha, který pak držel Bělou společně se strýcem Neustupem a měl zde podací právo. Od krále Zikmunda měl zápis na vsi patřící plaskému klášteru Mrtník, Líté, Lomničku a Vrážné. Zápisem nepřešly vsi do osobního vlastnictví, ale byly pouze propůjčeny z klášterního majetku.

Neustup zemřel v roce 1425 a Jindřich Bělou už o rok později prodal synům Jetřicha z Gutštejna Janovi a Burjanovi z Gutštejna. Burjan dokonce dostal od Jindřicha dobrou vůli na plaské vsi, Jindřich mu tedy vlastně přenechal svůj zápis na toto zboží. Opět na hradě vládl rod jeleních parohů. V této době se. Čechy zmítaly v husitských válkách. O vítězných taženích husitů se nám dochovalo mnoho zpráv. Jaké byly asi osudy Bělé v této pohnuté době? O tom nic nevíme. Písemné prameny mlčí. Byl bělský hrad tehdy dobýván? Touto myšlenkou se budeme zabývat ještě později.

Dne 28. října 1426 uzavřeli Jan a Burjan spolu s nejvýznamnějšími katolickými šlechtici Plzeňska smlouvu o vzájemné pomoci proti husitům. Podle zápisu byli čelními představiteli tohoto vojenského svazku, tzv. plzeňského landfrýdu, Hynek Krušina ze Švamberka, německý feudál Jindřich z Plavna, Jindřich z Elsterberka, Vilém z Rýzmberka a ze Skály, Purkart a Jan, bratří z Kolovrat, Zdeněk z Drštky, Vilém z Nečtin, Ivan z Nečtin, Jindřich z Metelska, Jindřich z Jivjan, Jan Štěpánovec z Vrtby, Sezema z Kočova a Bušek Calta z Kamenné hory.

Přestože za bojů s Žižkou byly některé gutštejnské statky vypáleny, začal v této době rod Gutštejnů nabývat na významu, a to především díky výhodné poloze svých pozemků v okolí Plzně, ale také díky získání nezanedbatelných statků plaského a chotěšovského kláštera. Za služby králi Zikmundovi v boji proti husitůmjim panovník,zapsal mnoho klášterních vsí, které měli držet až do té doby, než j im bude za prokázané služby vyplacen žold. Z let 1420 - 1438 pochází celkem 28 zápisů, které Gutštejnové żískali od panovnika nebo dostali odjiných osob coby směnky. Hospodářský vzestup podmínil rozdělení zboží Gutštejnů na jednotlivé statky. Krátce po roce 1426 zůstal na Gutštejně samotný Jan, zatímco Všeruby a Bělá připadly Burjanovi. K Bělé držel i vesnice, které mu zastavil král Zikmund. Z majetku plaského kláštera to byly: Žichlice, Obora, Obořička, Újezd, Rybnice, Hradišt'ko, Žebnice a dvůr v Nebřezinech. Dále dostal Burjan zápis na Ledeč, Záluží, Mrtník, Líté, Lomničku a Vrážné. Na vsi Horní Břízu, Čermnou a Kaznějov s poplužním dvorem měli bratři zápis společně. Janovi připadly vsi Mlýnec, Bravelno, Vlkanov, Líšina, Šitboř, a Zamělíč, patřící klášterům v Chotěšově a Pivoni, a také peněžité sumy za obranu, služby a způsobené škody.

Váha Gutštejnů neustále stoupala, a tak se Burjan dostal do užší rady v nově založeném obranném svazu Plzeňského kraje a od roku 1439 byl hejtmanem Plzeňského kraje. Dokonce byl mezi šlechtou z celé země jmenován na osmém místě ve velikosti majetku a tím pádem i ve významu. Roku 1434 se ujal poručnictví mladého Calty z Kamenné hory a tedy i správy jeho majetku, zejména panství a hradu Rabštejna. Seděním na Rabštejně se psal Burjan až do roku 1446. Na Bělé tedy patrně nesídlil a správou hradu pověřil purkrabího. Někdy před rokem 1441 postoupili Zbyněk a Humprecht z Kočova Burjanovi Nečtiny. Vilém z Nečtin mu na sklonku svého života přenechal své právo na hrad Komberk s vesnicemi Vlkýš a Kůští a zápis na vsi Touškov a Doubravu, které původně patřily kladrubskému klášteru.

Burjan zemřel v roce 1462. Jeho statky včetně Bělé po něm zdědil jeho syn Burjan, který si vysloužil přízvisko Bohatý, nebot' vlastnil jedenáct panství. Byl hejtmanem Žateckého a Rakovnického kraje, dvorským sudím a za krále Vladislava polním vůdcem. Roku 1465. se připojil k Zelenohorské jednotě, a proto v roce 1467 obléhalo královské vojsko jeho hrad Rabštejn. Za své sídlo Burjan považoval hrad Nečtiny; v Chyších nechal obnovit hrad, ohradil městečko a v něm v roce 1487 založil klášter karmelitánů. V Bělé nechal opravit kostel, hrad však místo něj spravoval purkrabí Otík ze Žitína. Ten v roce 1472 vyzval pod pohrůžkou všechny rychtáře poddanských vsí, aby přišli na Bělou holdovat. Pojem holdovat měl ve středověku více významů, v tomto případě šlo však zřejmě o násilné vybírání nedohodnuté poddanské daně. Tomu nasvědčuje i násilně vyřčená hrozba v případě neuposlechnutí: "Pakliže nepřijdete, chci vás k tomu připraviti mocí pálením i jímáním, jakž budu moci." Burjan Bohatý byl zapřísáhlým odpůrcem krále Jiřího, ale věrným spojencem krále Vladislava Jagellonského, díky čemuž byl císařem Bedřichem povýšen do stavu říšských hrabat. Zemřel asi v roce 1494 a zanechal po sobě manželku Zikunu z Ortenburku, která se po ovdovění usídlila na Tachově, a syny Kryštofa, Jetřicha, Jindřicha, Jana a Volfa. Bělá zůstala společným dědictvím všech bratří, ale na hradě seděl pouze Volf. V roce 1501 mu vydal král Vladislav majestát na čtrnáct zastavených vesnic plaských, ale už v roce 1502 je opět ztratil, když jeho bratr Jetřich dokázal, že jejich otec všechny duchovní vsi odkázal jemu, takže král přepsal majestát na něj. Volf nebyl oddaným královým služebníkem jako jeho otec Burjan Bohatý. Stejně tak i ostatní bratři se nesmířili s pokojným vývojem v zemi a pokračovali ve válečných operacích na vlastní pěst. Využívali k tomu zázemí svých zahraničních statků, kde nacházeli útočiště a odkud podnikali loupeživá tažení na území západočeské aristokracie. Za Volfova panování se hrad Bělá stal doupětem tlupy, loupící po Plzeňsku, v jejíž čele stál sám pan Volf a možná i jeho bratři Jetřich a Jan. Potvrzuje nám to výpověď pana Bavůrka ze Švamberka a na Křínově, který škodil plzeňským měšťanům, až tito proti němu v roce 1505 vytáhli, tvrz Křínov dobyli a vypálili. Bavůrek byl zajat a posléze sťat. Zjeho přiznání se dovídáme, že spolu s několika pomocníky loupil a přepadal a to všechno z vůle pana Volfa z Gutštejna. Kořist se vždy dopravovala na Bělou, kde se rozdělovala. V roce 1507 vyhořelo město Plzeň. Měšt'ané požádali Volfa, aby dal svým lidem porazit les a dřevo dopravit do města na jeho opravu. Zřejmě to měla být odplata za to, že měšťané nežalovali Volfa za jeho zločiny u krále.

Roku 1508 postoupil Volf Bělou svému bratru Janovi. Ten se pravděpodobně choval stejným způsobem jako jeho bratr, proto se nepohodl s králem Vladi-slavem a pro nařčení královy cti byl i s bratrem Jetřichem zajat a uvězněn. Za své propuštění slíbili králi hrady Tachov a Kynžvart. Plán jim však překazil jejich bratr Jindřich, který oba hrady obsadil a zajal také bratra Volfa. Tomu se sice podařilo uprchnout do Prahy, ale nebylo mu to nic platné, neboť tam byl polapen a uvězněn znovu. V roce 1509 byli všichni bratři propuštěni, ale byl jim zkonfiskován téměř všechen majetek, který byl v té době dokonce větší než rožmberský, pouze Janovi a Volfovi byl ponechán Petrohrad a Chyše. Bělou král věnoval Albrechtovi z Kolovrat a na Libštejně, svému věrnému rádci a příteli. S Bělou mu přenechal i vsi Lozu, Krašovice, Bučí, Trnovou, Mrtník, Žichlice, Třemošnou, Záluží, Ledce, Bděněves, Slavíkovice, Tis, Dražeň, hrad Komberk s vesnicemi Vlkýš a Kůští, dále vsi Košetice, Těchoděly, pustý dvůr Vochov, Touškov, Doubravu a všechny vsi zastavené od plaského kláštera.

Hrad Bělá. Pokus o perspektivní rekonstrukci hradu v 16. stol

 

Hrad Bělá. Pokus o perspektivní rekonstrukci hradu v 16. stol
 

Albrecht z Kolovrat si však Bělou příliš neužil. Nejen že na ní pravděpodobně vůbec nesídlil, ale držel ji sotva rok, když 25. května 1510, zrovna v sobotu před svatou Trojicí, zemřel. Byl to nejvyšší kancléř Království českého, člověk rozumný a oddaný králi. Přesto měl za sebou málo přátel, dokonce ani jeho nejbližší příbuzní s ním nesmýšleli upřímně, natož vzdálenější. Stála za ním jen pražská staroměstská obec, která ho však neopustila nikdy, ani v dobách nejtěžších, když ho trápila těžká nemoc a kdy se na něj valila jedna nepříjemnost za druhou. Zemští páni ho osočovali u krále jak jen mohli, ale král jim nedopřál sluchu a nakonec ho s pány smířil.

Bělské panství spolu s Libštejnem, Teplicemi, Krupkou a Ostrým po něm zdědila jeho manželka Anna z Kováně se svými dvěma syny z prvního manželství, Janem a Bernardem z Valdštejna na Krupce. Bernard byl v letech 1505 - 1510 nejvyšším mincmistrem. Za manželku měl Elišku ze Smiřic. Jan se oženil s Magdalénou z Kolovrat, s kterou měl 5 synů. Bratři Jan a Bernard . se na Bělou pravděpodobně vůbec nenastěhovali, protože už o rok později, v roce 1511, prodali hrad i s celým panstvím Václavovi z Roupova za 7000 kop grošů. Roupovští měli ještě problémy s Jetřichem z Gutštejna, který si na Bělou činil nároky, ale nakonec se jim podařilo panství udržet. Václav si na zástavní vesnice, které držel, vyjednal v roce 1512 majestát od plaského kláštera. Sám král Vladislav Jagellonský mu vydal roku 1514 majestát, kterým mu potvrdil stará práva na honitbu v hlubokých lesích táhnoucích se od plaského kláštera až k hradu Bělé a dovolil mu bránit v lovu každému, kdo by tato práva neměl. Václav se oženil s Annou z Gutštejna a zplodil s ní syny Jana, Hynka a Petra. Založil tak žitenickou, druhou nejstarší větev svého rodu, která se udržela až do 17. století.

Václav zemřel roku 1514. Na Bělé zanechal veliké dluhy, proto byla jeho synům zabavena a přenechána předešlým držitelům - Janovi a Volfovi, bratřím z Gutštejna. Rod erbu jeleních parohů se zde tedy opět dostal k moci. V této době byl na Bělé purkrabím Jan Šfáhlavský z Doupova.

Jan z Gutštejna zemřel roku 1520 a svůj díl na Bělé odkázal bratru Jindřichovi. Ten spolu s bratrem Volfem držel také Chyše, Petrohrad a Kynšperk. V roce 1521 se oba dohodli, že všechny statky převezme Volf s tím; že bude Jindřichovi pravidelně vyplácet polovinu peněžní renty vybírané od svých poddaných. Brzy poté však došlo mezi bratry k neshodám. Jindřich donutil Volfa na Petrohradě, aby mu předložil všechny účty bělského a chyšského panství, ale ani poté se jim nepodařilo se shodnout, a tak roku 1525 prodali bělské panství Janovi z Roupova za 8300 kop grošů. Tím Bělou definitivně opustil slavný rod Hroznatovců, který na tomto hradě působil s malými přestávkami více jak dvě století. Po Janově smrti zdědil bělské panství jeho syn Petr. Roku 1541 mu král Ferdinand potvrdil vsi plaského kláštera, které byly k Bělé zastavené a na Petrovu prosbu povýšil znovu ves Touškov na městečko, jak už tomu kdysi za blahé paměti bývávalo. Hned poté Petr obdaroval obyvatele Touškova mnohými svobodami.

Zemřel v roce 1555 a zůstali po něm dva synové - Václav a Jan. Panství však bylo zadluženo na všech stranách, proto zemští soudci prodali rozsáhlé zboží Bělou i s hradem, městečkem Touškovem, vesnicemi a jiným příslušenstvím za 13000 kop českých grošů Šebestiánu Markvartovi z Hrádku a na Nekmíři. Tím se počíná nová kapitola v dějinách bělského hradu. Jeho pozdně gotická podoba zanedlouho nenávratně zmizí pod renezančními přestavbami, které změní jeho tvář na pohodlné zámecké obydlí oproštěné od opevňovacích prvků. Novým požadavkem je komfort, nikoliv již hájitelnost a obranyschopnost, opírající se o fortifikaci.

Jak vypadala prvotní stavba hradu, založeného podle všech předpokladů Rackem z Bělé, nevíme. Bělá prošla v době svého středověkého vývoje minimálně dvěmi stavebními fázemi, které ještě před renezanční přestavbou podstatně změnily její podobu z počátku 14. století. Přeměna pozdně gotického hradu na renezanční zámek mohla zachovat původní dispoziční schéma hradního jádra. Ještě dnes můžeme na mnohých hradech rozlišit na základě stavebně analytického rozboru původní gotickou hmotu zdiva pojatou do novostaveb. U hradu Bělé je bohužel takové rozlišení ztíženo minimální dochovaností nadzemního zdiva. To značně komplikuje pokus o rekonstrukci nejstarší stavební fáze, ale i následujících přestaveb. Jediné, co z hradu zbylo v nezměněné podobě a má největší význam pro uspokojivé vyřešení celé otázky vývoje hradu, je poměrně dobře dochovaný vnější systém opevnění s valy a příkopy. Ze zděných staveb období gotiky se zachoval poměrně rozsáhlý střep obvodového zdiva na jihozápadní straně hradního jádra, jenž přežil snad díky třem dochovaným opěrným pilířům, které zabezpečovaly zdivo před sesutím. Severněji je možné spatřit ještě jeden menší zbytek sesutého bloku zdiva z linie obvodové hradby. Poslední významnou stavbou spadající do období života hradu je zbytek pozdně gotické bašty opevnění předhradí. Kromě těchto reliktů se na celém hradě nenalézá žádné viditelně dochované nadzemní zdivo. Ve větší míře se zachoval vyzděný taras, založený hluboko do skalnatého srázu na jižní straně, jehož funkci bylo zpevnit patu východního zámeckého křídla.

 Hrad Bělá. Předpokládaný vzhled zámku v 18. stol.

Hrad Bělá. Předpokládaný vzhled zámku v 18. stol.

Za správy již neobývaného zámku náboženským fondem koncem 18. století a v první polovině 19. století byly objekty ponechány napospas nepřízni osudu a po celé devatenácté století byly intenzivně rozebírány na stavební kámen. Po této činnosti zůstaly na vnitřním hradě pouze prohlubně po někdejších sklepích a systém živelně vytvářených jam a násypů, které zcela setřely původní stavební dispozici.

Rozsáhlé předhradí je dnes necitlivě zastavěno diskotékovým pódiem s přilehlým přírodním amfiteátrem z roku 1970, umístěným zhruba do středu bývalého předhradí. Ale již dávno předtím bylo předhradí pusté a sloužilo jako pastvina či hřiště. O jeho zástavbě se již bez archeologického výzkumu nelze nic dozvědět. Za života zámku bylo po svém obvodě obklopeno hospodářskými objekty, mezi nimiž byla ponechána volná plocha na způsob čestného dvora. Dvůr byl tehdy patrně zplanýrován pro zahradně architektonické úpravy. Celou rozlišitelnost systému hradu navíc ztěžují doslova neproniknutelná křoviska trnek a šípků, která bez detailního zaměření brání návštěvníkovi vytvořit si správný obraz o rozsahu hradu.

Z tohoto krátkého nástinu dnešního stavu hradu Bělé vyplývá obtížnost správné interpretace celého, bezpochyby složitého, stavebního vývoje. Ten je zatím vlastně rozlišitelný pouze na základě zjištění z povrchového průzkumu dochovaného systému vnějšího opevnění. Výsledkem této snahy, podporované analogickými zkušenostmi s podobou ostatních českých hradů, je víceméně reálná hmotová představa o vzhledu hradu v jeho předpokládaných vývojových fázích. Hradu Bělé nebyla doposud věnována pozornost, jakou si bezpochyby zaslouží. Do doby vypracování této publikace nebyl znám jediný půdorysný plán vycházející z přesného zaměření. I popisy hradu byly ve většině případů stále přejímány bez větší snahy o skutečné prověření současného stavu a s tím spojených vypovídacích možností. Proto v mnohém směru stále unikaly zásadní poznatky, tak významné pro poznávání vývoje našich hradů, které se snaží tato publikace konečně napravit.

 Hrad Bělá

Hrad Bělá byl založen na konci 30 metrů vysokého ostrožního výběžku vybíhajícího nad severní částí vsi z přilehlé, mírně se k hradu svažující planiny. Jihozápadní úpatí je omýváno tokem Bělského potoka, který kdysi naplňoval rozsáhlý Zámecký rybník, po němž dnes zůstala pouze vysoká hráz.

Tak jako u jiných hradů se hrad Bělá skládal z rozsáhlého předhradí a vlastního hradu. Přístup k hradu vedl ze vsi po cestě stoupající úbočím východního svahu. Dnes lemují levou stranu této cesty rodinné domky a také staré chalupy, patrné už na vyobrazeních z 19. století. Cesta nahoře vyúsťuje na pláni před ovocnými zahradami a pokračuje do prostoru předhradí. Z původního opevnění předhradí se zachoval pouze zbytek valu patrný nalevo od dnešní vstupní cesty v zahradě přilehlého pozemku 10 metrů před garáží. Asi 30 metrový pozůstatek valu je patrně součástí mohutného zemního opevnění, které chránilo hrad v jeho pozdně gotické fázi na celé severní a západní straně. Předhradí bylo poměrně rozsáhlé. Podstatnou část jeho plochy zabírá přírodní amfiteátr se čtyřmi přilehlými provozními a technickými budovami. Ač nenese žádné pozůstatky po středověké zástavbě ani po zámeckých budovách viditelných ještě na všech vyobrazeních zříceniny zámku z 19. století, je patrné, odkud až kam se kdysi rozprostíralo. Mělo tvar zhruba čtverce o hraně delší jak 70 metrů. Na východní straně bylo vymezeno okrajem srázu, nad nímž se tyčilo dlouhé přízemní provozní křídlo, jehož obvodová .zeď je ještě místy patrná ve svahu nad zahradami. Jižní část předhradí přiléhala k severní straně vlastního hradu a svým úzkým výběžkem obtáčela i část západní strany hradního jádra až do míst, kde počínal sráz jihozápadního svahu. Nejzajímavější je však západní strana předhradí. Celá byla přimknuta až k 12 metrů širokému příkopu, dnes v jeho jižnější části příčně přepaženému nasypanou cestou vedoucí z prostoru předhradí na pole na západním návrší. Jižní část 6 metrů hlubokého příkopu, chránící částečně i vlastní hrad, vznikla odkopáním svahu. Z vytěženého materiálu byl navršen v nižší části svahu val. Jižnější část příkopu však plynule nenavazuje na severnější pokračování příkopu v přímé linii ale je na ní patrné, jak se poněkud natáčí směrem do plochy předhradí. To může znamenat, že se jedná o část staršího příkopu obíhajícího kolem prvotního předhradí, který byl později zasypán při rozšiřování hradního areálu až na zmíněný dochovaný výběžek. Severní část příkopu není tak hluboká jako jeho jižní navázání, už z toho důvodu, že již nebyla kopána ve svahu, ale v rovinném terénu. Jeho největší hloubka dosahuje 3 metry od úrovně předhradí. Šířka příkopu není velká - asi 8 metrů. O to více nás udiví mohutnost vně přilehlého, do výše 6 metrů ode dna příkopu navršeného valu, širokého při patě až 19 metrů, do něhož je ještě vestavěna velká zemní bašta. Získaný materiál z hloubení příkopu by na takové dílo zdaleka nestačil. Odkud byl tedy potřebný materiál brán? Na tuto otázku je nesnadné odpovědět. Nejsnadnější řešení lze spatřovat v odkopávání a vršení zeminy z čelní strany zemního valu. Toto provedení by navíc zvyšovalo obranný význam celého zemního opevnění o další vzniklý příkop. Pokud byla zemina získávána na vybudování valu jinde, pak by jeho čelní strana čněla pouhé 3 metry nad přilehlou plání. Tím by byl význam celého opevnění téměř zbytečný. Na to, že val mohl být opatřen vnějším příkopem, poukazuje situace v jeho jižnější části. Asi 15 metrů před valem začíná k hradu mírně se svažující pláň najednou prudce klesat a vytváří hlubokou a širokou terénní depresi, dnes neproniknutelně zarostlou křovím, takže nelze jednoznačně stanovit, zda se jedná o uměle vyhloubený široký příkop, nebo o přirozený přírodní útvar. Směrem k zemní baště se tato deprese více zužuje a její hloubka klesá. Těsně před zemní baštou se téměř vytrácí asi v 1 metr hluboký a 3 metry široký příkop. V severní části valu- tedy již za baštou, žádný náznak příkopu nelze vysledovat. Lze ale tvrdit, že se vší pravděpodobností zde příkop existoval. Dnešní situace naší interpretaci příkopu zrovna neodpovídá, ale tím je především vina orba přilehlé planiny, jíž se mohl příkop postupně zanášet. A nejen to, tento proces urychlilo i časté vyvážení skládky k patě valu, jak nás o tom přesvědčila deponie přebytečné zeminy, později rozvežená v širokém pruhu před valem.

Všimněme si blíže konstrukce celého vnějšího zemního opevnění. Předně je nutné zmínit se o tom, že dochovaná západní část je pouze zlomkem kdysi rozsáhlého opevnění, které bezpochyby plynule. pokračovalo i na severní vstupní straně hradu, jak o tom svědčí výběžek zbytku valu v severovýchodním nároží před předhradím. Absolutní absence zemního opevnění na této straně vznikla následkem úprav terénu v neznámé době. Dnes se v těchto místech rozprostírají ovocné zahrady, patrné již na vyobrazení Bělé od A. Wiehla z 20. let 19. století, jejichž povrch si majitelé náležitě urovnali, až na pozemek sousedící na západě s polem. Zde je patrná až 2 metry hluboká a 7 metrů široká proláklina, táhnoucí se směrem západovýchodním napříč před předhradím a náhle se ztrácející na hranici oploceného sousedního pozemku. Pomyslné prodloužení jejího pokračování vychází přibližně do míst, kde vyúsťuje v zářezu terénu někdejší vstupní cesta vedoucí ze vsi k hradu. Patrně se jedná o zbytek vnějšího příkopu před zemním valovým opevněním. Na zahradním pozemku je ještě patrná odskočená terasa, jejíž hrana opět v prodloužení navazuje na severní část paty zbylého zemního opevnění a končí před zmíněnou proláklinou, na níž dosedá téměř kolmo. Uvedené terénní tvary rozlišené na zahradním pozemku lze považovat za pozůstatky po rozvezeném někdejším zemním opevnění předhradí.

Celé vnější valové opevnění vzniklo na již starším valu, vyházeném z příkopu budovaném kolem rozšířeného předhradí. Nejlépe je celá situace převrstvení .. pozorovatelná na jižním ukončení zemního opevnění, které jednoznačně nasedá na starší nižší val. Tím také můžeme bezpečně určit konec tohoto fortifikačního díla na jihozápadní straně hradu.

Zemní bašta; která podkovovitě vyrůstá z valu, má podle starších zmínek 35 metrů v obvodu. Podle toho by měla průměr kolem 9 metrů. Její přesný tvar i velikost se. dnes nedá stanovit opět pro neproniknutelné křoví, které zabraňuje zaměření. Pokud to bylo jenom možné, bylo zjištěno, že nesla asi 1,5, metru zahloubenou plošinu. Koruna valu bašty, ale jistě i celého zemního opevnění, byla asi opatřena nějakým lehčím nástavbovým opevněním na způsob polských plotů nebo roubením opatřeným mazanicovou omítkou. Na opevnění kamennou zídkou nic nepoukazuje.

Představíme-li si celé zemní opevnění ve své celistvosti, pak si nutně uvědomujeme velkorysost tohoto stavebně opevňovacího počinu, jenž musel být spojen s velkými náklady na jeho vybudování. Pokusme se tedy na základě rozboru známých historických pramenů a zkušeností s podobnými opevněními stavěnými v Čechách stanovit dobu jeho vzniku a také možného stavebníka- tehdejšího držitele Bělé.

Rozměrná dochovaná zemní valová opevnění, prostoupená velkými zemními baštami, známe pouze na několika málo hradech v Čechách a jsou produktem pozdně gotických, mnohdy již renezančních přestaveb těchto hradů. Nesrovnatelně větší analogii co do rozsahu a velikosti s opevněním Bělé je zemní valové opevnění, doplněné několika zemními baštami dvou pernštejnských hradů Kunětické Hory a Pardubic. Zejména Pardubice přestavované nákladně v prvním dvacetiletí 16. století jsou jedinečnou ukázkou opevnění, které nemělo ve své době ve střední Evropě obdoby. I Kunětická hora byla zhruba ve stejném období opatřena velkými zemními sypanými baštami. Tato nákladná a monumentální opevnění vznikala jako odpověd' na mohutný rozvoj dělostřelby po husitských válkách, která stále více nabývala na účinnosti, aby dostala starší hrady stavěné v 13. a 14. století do nečekaně nevýhodné pozice, zejména tam, kde byl přírodní terén před hradem příhodný k postavení dělostřelby. Najednou nebylo proti novým zbraním obrany. Pouhé kamenné zdivo neuneslo nápor střelby a proto bylo zapotřebí vytvořit opevnění, které by neslo celou tíhu dělostřeleckého útoku a samo se podílelo na aktivní obraně opětováním dělostřelby. Nejvíce se nový druh opevnění, který dosáhl později plného využití a rozmachu v barokním fortifikačním stavitelství, uplatnil při přestavbách hradů velkých feudálů, držících rozlehlá hospodářsky prosperující domínia, nebo tam, kde bylo třeba vytvořit stálé a dobře opevněné strategické místo. Snad nejbližší analogii k opevnění Bělé nalezneme na nedalekém hradě Frumštejně, kde se dochoval podobný systém zemních valů a dvou sypaných dělostřeleckých bašt. Nové poznatky o hradě Prumštejně datují jeho zemní opevnění do třetí čtvrti 15. stol., avšak neznáme jeho stavebníka. Výskyt valového opevnění na hradech v úzce vymezeném regionu možná naznačuje nám zatím neznámou souvislost.

V době, kdy byl hrad založen, tedy na počátku 14. století, poskytoval ostrožní výběžek navazující na mírně vyvýšené návrší na západě a na rovinu na severu celkem dobrou obranu, zejména vlastnímu hradu. Hrad mohl za těchto podmínek úspěšně odolávat tehdejším praktikám vedení boje a technickým možnostem dobyvačných zbraní. Se změnou požadavků na rozsah hradu, který se po husitskýćh válkách příliš vysunul svým předhradím ven z ostrožního výběžku; ale i se zvýšením účinnosti zbraní na sklonku gotiky, se dostala Bělá do situace, kdy sousední rovina s nepříliš vzdáleným návrším znamenala pro hrad přílišné nebezpečí. Proto bylo přikročeno k radikálnímu zesílení stávajícího obvodového opevnění systémem mohutných zemních valů a minimálně jedné bašty, výhodně obrácené proti předpokládanému směru dělostřeleckého útoku, vedeného z vrcholu návrší, vzdáleného 250 metrů. Zemní bašta, osazená vějířovitě rozmístěnými děly, mohla účinně ostřelovat postavení děl nepřátel a tím ochromit či zcela vyřadit nejúčinnější prvek vedení útoku, což mohlo mít zásadní význam pro uhájení hradu.

Zemní opevnění Bělé, byť torzovitě dochované, představuje zcela nový systém obrany, typický již pro novověký způsob opevňování a vytvářející tak z hradu nejen nedobytné rezidenční či správní místo, ale fortifikaci zcela nového druhu - pevnost. Kdo však mohl mít z držitelů Bělé zájem na takovém druhu obrany? Nahlédněme opět do písemných zpráv z období, do kterého může spadat výstavba tohoto typu opevnění. Od roku 1425 do roku 1509 drželi Bělou nepřetržitě Gutštejnové, než ji postoupil Jan z Gutštejna Albrechtovi z Kolovrat a na Libštejně. Ten ji držel pouhý rok a vzhledem k tomu, že se nevyskytuje u jeho jména "seděním na Bělé", jistě ji neobýval. Dalšími majiteli se stali opět na pouhý rok Valdštejnové; o jejichž přítomnosti na Bělé také nic nevíme, a po nich Václav z Roupova. Ten panství zadlužil, a tak se opět dostává Bělá do rukou Jana a Volfa z Gutštejna. O nich víme, že měli stálé spory s králem Vladislavem, posléze došlo k jejich urovnání a král jim zřejmě Bělou navrátil roku 1514. Gutštejnům pak patřil hrad až do roku 1525. Jak jsme se již výše poučili, využívání zemních opevnění jako nového a účinného prostředku proti mohutnému rozvoji dělostřelby je u nás doloženo k prvnímu dvacetiletí 16. století, pak by se jako jeho případní stavebníci rýsovali Jan a Volf z Gutštejna. Hospodářský potenciál Gutštejnů a jejich vliv na tehdejší politiku vyvrcholil v prvním desetiletí 16. století. Je známo, že jejich majetek k roku 1509 předčil majetek rožmberský. Opevnění však mohlo vzniknout i dříve, možná již za vlády Jiříka z Poděbrad. V tomto období by jako jeho stavebníci připadali v úvahu opět Gutštejnové. Vzhledem ke značné podobnosti s opevněním hradu Frumštejna se přikláníme k druhé variantě.

Opusťme nyní valové zemní opevnění a povšimněme si zbytku někdejší okrouhlé bašty či hradební věže stojící v severozápadním rohu předhradí. Zdivo stavěné z lomového kamene, často prokládané většími pískovcovými kvádry, dosahuje ještě výšky 4 metry při tloušťce 2 metry. Průměr lze rekonstruovat na 8 metrů. Podle staré tradice se místu u věže říkalo U vachty, česky toto pojmenování mohlo naznačovat, k čemu věž sloužila. Mimo své obranné poslání mohla sloužit jako hláska, z jejíhož ochozu mohl strážný hlásit podezřelý pohyb v okolí. Bašta vznikla bezesporu až po husitských válkách. Její vnitřní průměr činil asi 4 metry a podle toho byla určena pro střelce z ručnic. Jak se zdá, střelci mohli ostřelovat předpolí hradu pouze z výše ochozu, protože v dochované čtyřmetrové výšce zdiva se nenalézá ani jediný střílnový otvor. Bašta posilovala severozápadní roh předhradí. Původně vystupovala z líce čelní zdi předhradí, která zcela zmizela.

Zadní nebo též vnitřní hrad, tedy samostatně opevněné sídlo držitele, měl tvar nepravidelného lichoběžníku s delší stranou orientovanou na sever o délce asi 50 metrů. Proti předhradí se obracelo jeho užší čelo široké 35 metrů. Vůči předhradí byla úroveň jeho nádvoří asi o 2 - 3 metry výše. Při této výšce bylo bezpochyby hradní jádro opatřeno na čelní severní straně příkopem pokračujícím dále kolem západní strany. Na jeho existenci poukazuje dosud dochovaný úsek vybíhající do svahu pod bývalou obvodovou hradbou, která jej při přestavbě opevnění předhradí v pozdějším věku přepažila. Dosud je z této zdi patrný sesutý blok zdiva.

Kde do hradu ústila vstupní brána, se již asi nikdy nedozvíme, ale dá se předpokládat, že navazovala na svoditý most vedoucí přes příkop, oddělující vlastní hrad od jihozápadního výběžku předhradí. Jinak si nelze vysvětlit vzniklou plošinu před obvodovou zdí na západě, která vyl5lňovala prostor mezi ní a eskarpou příkopu přiléhajícího na této straně k vnitřnímu hradu. Možná zde bylo malé ohrazené předbraní, odkud se pak vystupovalo po schodech k bráně prolomené v obvodové zdi. Z hlediska obrany by bylo takové řešeni velmi výhodné, ale zatím je hypotetické.

Původní dispozici hradu nelze bez archeologického výzkumu, který by mohl ještě odhalit dochované podzemní gotické zdivo, určit. Poslední, ještě z hradu pocházející zbytek zdiva, se nachází na jihozápadní straně při okraji skalnatého srázu. Je jím 11 metrů dlouhé a v nejvyšším místě 5 metrů vysoké torzo zdi, která byla vyzděna pouze z lomového kamene, pečlivě rovnaného. Zeď je vně podepřena třemi pilíři vevázanými do zdiva o šířce 1,2 metru a vystupujícími před něj 1-2 metry. Nádvorní líc je bohužel tak rozrušený, že nelze určit, zda k němu přiléhal nějaký objekt.

O ostatní středověké zástavbě za současného stavu poznání nelze nic bližšího říci. Celá plocha zadního hradu je doslova rozryta mnoha jamami a kopečky, pouze je zřetelný prostor, ve kterém stávalo východní zámecké křídlo. Podle dochovaných stop bylo široké 14 metrů a procházelo podél celé více jak 50 metrů dlouhé východní strany hradu. Zda bylo přestavěným původním gotickým palácem zatím nevíme. Dochovaný východní líc zdiva, založený ve svahu hluboko pod úrovní nádvoří, stejně tak jako související jihovýchodní nároží nese stopy renezanční přestavby. Nepravidelně kladený lomový kámen je hustě prokládán pískovcovými kvádry a též četně cihlami. Zhruba v úrovni přízemí byla do zdi zasazena pískovcová římsa, obíhající celou východní a jižní stranu křídla, patrná na vyobrazení zámku z roku 1809 a také na fotografii zříceniny z počátku 20. století. Dnes.zcela zmizela. Velmi zajímavý je doklad stavebního zajištění jihovýchodního nároží proti sesutí. Asi 2 metry nad základovou spárou zdi byly do ložné spáry uloženy trámy o profilu 20 x 15 cm sbíhající se hluboko ve zdivu v jednom styčném bodě, které vytvářely vodorovný, k vnějšímu líci nároží vějířovitě rozevřený rošt, zabezpečující značně zatížené nároží proti rozestoupení. Posledním reliktem stojícím za zmínku je velká jáma, situovaná přibližně uprostřed nádvoří, o které se můžeme domnívat, že byla někdejším sklepem "ve skále vytesaným" o němž se zmiňuje popis z roku 1659.

Nezanedbatelná je otázka zabezpečení pitné a užitkové vody na hradě, o němž nic nevíme. Podle neověřených zpráv přitékala na hrad voda "dřevěným potrubím, jež vedlo přes Brdlín z močálů 'na Studánkách' na Bílkách". S ním by pak pravděpodobně souvisel i pomístní název "na starých Troubách", který je rovněž doložen ve výše uvedeném popisu zámku a jeho příslušenství. Pokud se. tato zmínka zakládá na pravdě, jednalo se spíše o vodovod zásobující zámeckou kašnu, o jejíž existenci však nemáme nikde žádné důkazy.

Pokusme se nyní na základě rekapitulace všech získaných poznatků z povrchového výzkumu naznačit předpokládaný stavební vývoj hradu Bělé spolu s možnou příslušností ke známému hradnímu typu. Předně je nutné předeslat, že. pokud jsme schopni relativně správně rekonstruovat vývoj hradu, co se týče změn v jeho rozsahu i postupného zabezpečování dokonalejší obrany-schopnosti jako celku, pak nejsme vůbec zpraveni o vnitřní středověké zástavbě jak hradního jádra, tak i předhradí. Pozdější popisy hradu, vlastně již přestavěného na zámek, jsou až renezanční. Zatím tedy nevíme nakolik tato přestavba změnila původní gotické půdorysné schéma a jaké objekty byly z tohoto období zachovány. Proto je nutno chápat přiložené kresebné perspektivní pohledy jako pokus o názornou schématickou rekonstrukci, dostatečně vystihující někdejší hmotné vyznění hradu, bez nároku na správnost vnitrního členění, které je víceméně stylizováno v předpokládané podobě.

Hrad založený na počátku 14. století se již tehdy skládal z předhradí a vlastního obytného jádra pána, obehnaného na straně severní a západní příkopem, z něhož se dodnes zachovala již zmíněná část vybíhající na jihozápadní straně do svahu stráně. Pod tímto příkopem začínal souběžně příkop druhý, který zřejmě postupoval ve velkém oblouku východním směrem, aby tak příčně přeťal vymezený prostor předhradí o menší rozloze, než je v současnosti dochované. To bylo zprvu ohrazeno asi jenom dřevěnou palisádovou hradbou, i objekty předhradí, tak jak to bývalo tehdy zvykem, mohly být dřevěné.

Vnitřní hrad byl jistě od prvopočátku vystavěný celý z kamene. Protože není doložena existence velké obranné věže na vnitřním hradě, která se ve většině případů stala součástí zámecké přestavby, můžeme se domnívat, že snad šlo o hrad bezvěžový. Pak by tíhu obrany musela nést vysoká obvodová hradba, za níž byly ukryty veškeré budovy přimknuté k její vnitřní straně. Analogicky srovnatelným hradem podobného půdorysu, a možná i podobného vzhledu, by mohl být hrad Lanšperk vystavěný již v druhé polovině 13. století nad Tichou Orlicí. Zdá se tedy, že i Bělá mohla patřit k reprezentantům hradů s tzv. plášťovou zdí. Výhodou těchto hradů byl plynulý pohyb obránců po ochozech. Za vysokou zdí se schovaly i snadno zranitelné střechy všech staveb. Hrady tohoto typu se do Čech dostaly pravděpodobně z Moravy a Dolních Rakous, kde byly běžné. Pokud by se .u Bělé někdy prokázala uvedená typová varianta jako oprávněná, jednalo by se zatím o vzácný případ výskytu podobného typu v západních Čechách.

Po husitských válkách se ukázalo, jak bylo mnoho hradů založeno zcela nevýhodně. Tam, kde hrad sousedil s přilehlou plání, mohla být děla bez problémů přiblížena až k samotným okrajům příkopů, odkud střelba na krátkou vzdálenost zasazovala hradu jednu smrtelnou ránu za druhou. Zatím nevíme, jakou zkoušku vzdoru podstoupila Bělá v neklidných časech častých tažení husitských vojsk Plzeňskem. Písemné zprávy o dobývání hradu z tohoto období nám nejsou známy.

Na protilehlém návrší ve vzdálenosti asi 240 metrů od hradu, kde se dnes rozkládají pole, byla zjištěna koncentrace keramického materiálu pocházejícího, pokud lze objektivně soudit, z 15. století, rozptýleného v širokém pruhu čelně proti hradu. Se zvětšující se vzdáleností od hradu její výskyt klesá, až zcela končí. Ve stejné vzdálenosti od hradu na hraně svahu spadajícímu k vypuštěnému Zámeckému rybníku se nachází zajímavá zahloubenina, jejíž stěna obrácená k hradu je uměle přitesána. Souběžně vedle ní je další prohlubeň protáhle obdélného tvaru, pod níž se ve svahu nachází další zahloubená jáma. Zda šlo o palebné postavení tarasnice doplněné o pozice střelců z ručnic a prostor pro odpočinek obsluhy zbraně, nevíme. Více světla by do problému vnesl podrobnější průzkum, který by prozradil původ těchto reliktů. Proto nelze zatím soudit, zda jde o pozůstatky obléhání v období husitských válek, nebo z obléhání pozdějšího, například v době zemských nepokojů za panování Jiřího z Poděbrad.

Bělou vlastnili po husitských válkách nadále Gutštejnové, zejména Burjanův syn Burjan Bohatý mohl mít zájem na vytvoření bezpečného centra správy a obrany bělského zboží. Proto mohla být po husitských válkách Bělá přestavěna v zájmu zvýšení obranyschopnosti, vyvolaném možná i osobně nabytými zkušenostmi. Velkou roli také jistě hrála potřeba zvětšení rozlohy předhradí, které by mohlo pojmout v případě nutnosti větší počet stanujícího vojska.

V této době byl asi předpokládaný původní příčný příkop předhradí zasypán.

Na navazující nezasypanou východní část příkopu byl napojen nový okruh příkopu kolem zvětšeného předhradí. To bylo nově ohrazeno kamennou zdí. Jako reakce na zkušenosti z husitských válek bylo severozápadní nároží opatřeno vysunutou strážnou střeleckou baštou či věží. Zda se nacházela ještě podobná bašta v přímé 60 metrové linii čelní hradby dnes nevíme ale vzhledem k délce hradby, obrácené ke směru vstupu, a existenci vstupní brány někde uprostřed její délky bychom ještě nějakou opevněnou stavbu, střežící vstup do předhradí, mohli očekávat.

Časem se však ani toto opevnění neukázalo být dostatečné a schopné čelit stále více se rozvíjející dělostřelbě. Proto byl hrad záhy posílen zřejmě v druhé polovině I5. století o další linii, sestávající z mohutného zemního opevnění navršeného na starší val a opatřeného nejméně jednou dělostřeleckou zemní sypanou baštou.

V období nastupující renezance byl vývoj hradu tímto stavebním počinem definitivně ukončen a z Bělé se stala poměrně dobře opevněná fortifkace s několika pásy těžce překonatelných obranných linií. Tato cílevědomě budovaná fortifikační koncepce vytváří z Bělé hrad, jehož důležitost pro poznání rozvoje opevňování na sklonku gotiky je nesporná. Systém valového opevnění, které jako jediné. hodlá převzít celou zodpovědnost za obranu hradu, je v českých zemích vzácný a v západních Čechách až na výjimku téměř ojedinělý, a posouvá tak Bělou mezi hrady předního významu.

Sledujme tedy další osudy Bělé, kterou jsme opustili v nové epoše renesančního myšlení, v době, kdy ji v roce 1555 nabyl starý vladycký rod Markvartů z Hrádku u Sviňomaz nedaleko Stříbra, jejichž erbem byl červený štít se zlatým břevnem. Nad přilbou stála plamenná koule. Prvním příslušníkem tohoto rodu sedícím na Bělé se stal Šebestián Markvart z Hrádku a na Nekmíři. Ten spojil dvě velká panství - bělské a nekmířské. Nekmíř vyženil někdy před rokem 1528 s Annou, jedinou dcerou Jiřího Leitolda z Ebrnic. Krátce po sňatku přikoupil dnes zaniklou ves Rozvadov, Úněšov, Klenovice a Trnovou, později hrad Vrtbu s poplužním dvorem a pustý dvůr zvaný Štěpánovský. Jeho majetek se záhy rozrostl ještě o vesnice Lhotku, Mostice a Hubenov, náležející k hradu Vrtbě. Za Šmalkaldské války zachoval věrnost králi Ferdinandovi I.; za to mu král poskytl majestát na vsi kladrubského a plaského kláštera a řadu výhod. V roce 1547 koupil dědičně. od královské komory za 900 kop českých grošů část zboží města Domažlic, do něhož spadal pustý hrad Nový Herštejn s poplužním dvorem a vesnice Úboč, Všepadly, Němčice, Oprechtice, Unějovice s tvrzí a poplužním dvorem, šest rybníků, potok a lesy a také pusté vsi Bachtlíkov, Košenice, Vlkanov a Prudice.

Šebestián byl nejen šikovným hospodářem, ale byl též velmi činný v tehdejším veřejném životě. V letech 1538 - 1558 zastával úřad karlštejnského purkrabího a účastnil se každého českého sněmu nebo zemského soudu, kde býval relátorem za nižší šlechtu. Král Ferdinand mu plně důvěřoval a roku 1556 ho určil jako vyslance na sněm moravského markrabství.

V roce 1562 Šebestián zemřel a zanechal po sobě syny Linharta, Viléma, Jana, Kryštofa a : Jiříka a dceru Ludmilu, která se provdala za Adama Loubského na Zálužanech. Potomci po něm zdědili obrovský majetek, o který se podělili. Na Bělé zůstali pouze Jan se svojí manželkou Kateřinou Pokovnou z Hermsdorfu a Kryštof. Linhart a Ludmila dostali Nekmíř, ale už roku 1568 Linhart bezdětný zemřel, takže se Nekmíř i přes zoufalý odpor Ludmily dostala nakonec Janovi. Brzy získal také statek Kunějovice, který mu roku ł569 na smrtelném loži odkázal Vilém. Později se mu podařilo dostat i majetek posledního bratra Jiřího, který zemřel v bojích proti Turkům v Uhrách a přenechal Janovi svůj díl na panství bělském a na hradě Bělá, kde mu náležely některé pokoje, sklep, pekárna a kuchyně.

Jan byl tělem i duší voják. V letech 1565 -1566 sloužil v hodnosti rytmistra s vlastním praporcem proti Turkům v Uhrách. V roce 1570 byl v Plzeňském kraji zvolen za mustrhera (zabezpečoval vojenskou hotovost šlechticů), po roce 1579 zastával tuto funkci s Vilémem Malovcem i v Uhrách. Jízdy do dalekých krajů však byly velmi nákladné a výnos jeho statků na ně nemohl stačit. Proto býval Jan Markvart často ve finanční tísni a někdy nemohl zaplatit ani zemskou berni, takže mu nejvyšší berníci roku 1587 zabavili několik vesnic. Jana to velice rozhořčilo a napsal císaři Rudolfu II. stížnost, kde ho žádal, aby mu za jeho věrné služby byl dluh odpuštěn. Jako jeho otec, tak i on se účastnil všech zasedání sněmu a to v letech 1573 - 1590 jako relátor za rytířský stav. Když v roce 1590 zemřel, celé panství připadlo jeho bratru Kryštofovi.

Za Šebestiána a jeho synů byl purkrabím na Bělé Jan Košák z Velké Mořiny. Byl mu svěřen dohled na bělské dvory, nasazování rybníků a lovení zvěře. Když měli bratři spory o honitbu v okolních lesích se svým sousedem Florianem z Gryspachu na Kaceřově, byl to právě Jan Košák, kdo dosvědčil, že v právu jsou páni z Bělé, neboť zde směli lovit zvěř odjakživa. Dovídáme se díky tomu také o stavu zvěře ve zdejších lesích. Podle výpovědi svědků se tu v té době honili divocí kanci, svině, medvědi a jeleni: Po Košákovi se stal purkrabím Václav Skutečný.

Kryštof Markvart z Hrádku byl vzdělaný muž. Sloužil mnoho let v armádě a protože byl dobrým právníkem, býval za vlády císaře Rudolfa II. často členem různých poselstev a komisí. Pro hrad jako takový mělo jeho panování obrovský význam. Nechal totiž Bělou opravit nebo přestavět, což se dá usuzovat z toho, že nad hradní bránu nechal vsadit kámen s vytesaným svým a manželčiným znakem (tzv. alianční erb) a nápisem: "Markwart z Hrádku na Běly - Maruše Markwartová z Račína na Běly". Kámen by se měl ještě dodnes nalézat někde ve vsi pod hradem. Kromě toho za jeho panování započala nákladná rekonstrukce bělského kostela, kterou dokončil až jeho syn Diviš.

Před rokem 1594 koupil Kryštof Markvart od Karla Kokořovce z Kokořova, který žil, v městečku Touškově, patřícímu k bělskému panství, městečko Všeruby s pustým hradem, zpustlou tvrz Kokořov a ves Kokořov s poplužním dvorem. Roku 1594 žádal císaře Rudolfa II., aby jeho poddaným ve Všerubech udělil výsadu na dva výroční trhy a nařídil, aby silnice, která dříve protínala Všeruby, ale byla v poslední době odkloněna mimo městečko, byla opět vrácena na původní místo.

Kryštof zemřel v roce 1595. Dědicem byl jeho jediný syn Diviš. Připadly mu spojené statky Nekmíř a Bělá. Bylo to zboží velice rozsáhlé. V roce 1603 tam bylo 465 osedlých poddaných, 5 far, 5 ovčáckých mistrů a 41 mlýnských kol. Diviš byl rovněž velmi aktivní ve věcech veřejných a s jeho jménem se můžeme. setkat ve všech sněmovních ujednáních. Roku 1598 ho pověřil zemský sněm, aby formoval v případě potřeby zemskou hotovost. V roce 1600 byl zvolen berníkem v Plzeňském kraji a roku 1611 zastával spolu s Vilémem starším z Lobkovic úřad plzeňského krajského hejtmana.

Také za jeho panování bělské panství vzrostlo. Od císaře dostal majestát na všechny duchovní vsi a ačkoliv plaský opat prosil, aby mu vsi Rybnice, Kaznějov, Žichlice, Záluží, Ledce, Koryta, Horní Hradiště, Vrážné, Mrtník, Korýtka, Líté, Loza, Dražeň, hora Drsník (dnešní Krkavec), kde se lámal mlýnský kámen, mlýny Dubský, Kolečkův a Kordelův a ves Třemošná byly v 1750 kopách grošů vráceny, král jeho prosbu nevyslyšel. V roce 1601 se píše ještě Diviš Markvart z Hrádku na Bělé a Nekmíři, ale již koncem tohoto rokuje zmiňován jako Diviš Markvart z Hrádku na Bělé, Nekmíři a Trpistech; statek Trpisty tedy musel právě v tomto roce přikoupit. V roce 1610 koupil statek podmokelský. V roce 1615 bylo na statcích Bělá, Nekmíř a Podmokly 550 osedlých, 5 far, 6 ovčáckých mistrů, 16 ovčáckých pacholků a 42 mlýnských kol.

S poddanými prý jednal velmi krutě. Když roku 1602 zemřel mlynář Jan Dubský, zakázal vdově Anně Dubské její statek prodat a ačkoliv měla přímluvu samotného císaře, z mlýna ji vyhnal a osadil ho novým mlynářem. Jinak to byl ale člověk kulturní. V roce 1615 nechal nákladně opravit bělský kostel. Napsal dějiny svého rodu, které se však bohužel ztratily.

Za panování Diviše Markvarta navštívil Bělou slavný cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Byl na hradě přátelsky přijat a pohoštěn a 30. března 1598 odtud vyrazil na svoji pout' do Benátek a dále až na střední východ. O Bělé a panu Divišovi se dokonce zmiňuje ve svém cestopise. Šťastné období Divišova života skončilo v pohnutém roce 1621. Pro účast na vzbouření stavů a generálním sněmu v roce 1620, kde zastával funkci relátora, byl konfiskační komisí odsouzen dne 10. listopadu 1622 ke ztrátě dvou třetin majetku.

Přišel tak o statky Bělá, Nekmíř a Podmokly, k nimž náležely zámky Bělá, Nekmíř a Podmokly, poplužní dvory v Příšově, při tvrzích v Kokořově, Nekmíři, Tlucné, Lítém, Kuňovicích, na Vrtbě, Komberku a na zámku Bělé. Dále o 700 lečí lesů a 49 rybníků, o městečka Touškov a Všeruby, vsi Čemíny, nově založenou Horní Bělou, Hůrky, Hubenov, Líté, Dražeň, Vrážné, Korýtka, Mrtník, Lozu, Tlucnou, Bučí, Krašovice, Trnovou, Zahrádku, Třemošnou, Záluží, Ledce, Žilov, Tatinou, Příšov, Lhotku, Nevřeň, Nekmíř, Kokořov, Kunějovice, Košetice, Mostice, Úněšov, Podmokly, Popovice, Bděněves, Doubravu, Kůští, Vlkýš, pustou ves Myslinku, Rybnice, Kaznějov, Horní Hradiště a Žichlice.

Tyto statky byly účtárnou komory české odhadnuty nejprve na 136 608 kop míšeňských, pak se však odhad zvýšil na 180 856 kop. V témže roce byly prodány Vilémovi Vřesovci z Vřesovic za 120 000 zlatých rýnských. Diviš si pochopitelně stěžoval, neboť cena statků podle kontrataxy je 389 561 kop a zásoby obilí jsou odhadnuty na 22 254 kop, což dohromady dělá 411 815 kop. Vilém Vřesovec mu tedy dobrovolně zaplatil v roce 1628 ještě 13 000 zlatých. Diviš usiloval alespoň o to, aby konfiskační prodej nebyl proveden dědičně, ale Vilém Vřesovec měl ve Vídni mezi rádci Ferdinanda II. několik dobrých přátel, kterým nedalo příliš práce přemluvit císaře, aby byly zkonfiskované statky Bělá, Nekmíř a Podmokly prodány Vilémovi dědičně. Po srážce dluhů připadlo Divišovi pouze 8 852 zlatých a jeho druhé manželce bylo vyplaceno 41 033 zlatých. Mimo to bylo paní Anně z Říčan navráceno všechno stříbro, které se nalézalo na hradě Bělá. Vážilo 148 liber. Také jí byl ponechán všechen její dobytek, totiž 195 krav, 5 býků, 83 jalovic, 69 prasat a 35 koní. Diviš se naposledy připomíná na Zálezlech u Prachatic v roce 1626. Anna si za peníze z konfiskace koupila v roce 1636 Běleč, kde žila i se svými dětmi Miroslavem, Margaretou, Johanou Marií, Evou a Polyxenou.

Opat plaského kláštera prosil císaře Ferdinanda, aby byly klášteru navráceny všechny zástavy. Vilém Vřesovec s tím pochopitelně nesouhlasil, ale aby se vyhnul dalším sporům, dobrovolně postoupil klášteru vsi Rybnice, Kaznějov, Horní Hradiště a Žichlice. Také císař Ferdinand dal opatovi jako náhradu za ostatní vsi Německou Břízu (nyní Česká Bříza), Nynice, Nadryby a Újezdec, které byly při konfiskaci odebrány městu Rokycanům.

Vřesovcové pocházeli z Moravy. Jejich štít byl rozdělený na dvě části. Horní polovina byla bílá s červeným pruhem napříč, spodní byla modrá. se zlatým měsícem. Vilém Vřesovec z Vřesovic zastával v letech 1612 - 1618 úřad nejvyššího mincmistra v Kutné Hoře. Byl horlivým katolíkem, pročež byl tak neoblíben, že musel město opustit. Za věrnost panovníkovi byl roku 1622 povýšen mezi říšské pány a roku 1629 mu byl udělen titul říšského hraběte. V roce 1623 byl jmenován gubernátorem Kutné Hory a Čáslavi, reformačním komisařem čáslavského kraje a prezidentem české komory. Jako reformační komisař se krutě mstil svým odpůrcům a pomocí vojska nutil obyvatelstvo k přijetí katolické víry. Využíval možnosti levně nakupovat zkonfiskované statky, čímž však utratil všechny své peníze a zadlužil se na všech stranách. V roce 1623 koupil Bezvěrov a Brložec, roku 1626 Krašov, Čestětín, Kamennou Horu, Račín, Březín, Vojtěšín a Tisovou. Pokoušel se prosadit povýšení Bělé na městečko s německým názvem Neustadtel (Nové Městečko), ale válka jeho pokusy zmařila. V roce 1635 je v pramenech zmiňován jako "pan Vilém Svaté říše Římské hrabě z Vřesovic a z Doubravské Hory, pán na Bělé, Nekmíři, Podmoklech, Chotusicích, Velkých Žernosekách, Libochovanech, Chlumíně, Vršovicích, jeho císařské milosti rada a komorník. Po Vilémově smrti roku 1640 zdědila jeho panství i se všemi dluhy jeho druhá manželka Anna Ludmila hraběnka ze Salmu, neboť jeho jediný syn Jan Vikart, kterého s ní zplodil, byl v té době ještě nezletilý. Hejtmanem na Bělé byl v té době Jiří Markvart Varlejch z Bubna.

Třicetiletá válka způsobila na statcích Bělá, Nekmíř a Podmokly nesmírné škody. Často tudy procházela císařská vojska a několikrát zde setrvala delší dobu, pochopitelně na náklady poddaných. Nejhorší byl rok 1644, kdy císařští vojáci ubytovaní na statcích vyplenili, co se dalo. Jan Vikart Vřesovec, který v té době právě dosáhl plnoletosti a ujal se řízení zděděných statků, napsal císaři dopis, kde si stěžoval, že mu vojáci totálně vypálili 18 vesnic, ovčínů a mlýnů, rybníky vypustili, dobytek a obilí spotřebovali, takže jej i jeho lidi přivedli zcela na mizinu, neboť škoda činí celkem 70 000 zlatých. Prosil císaře, aby dal vojáky potrestat a jemu a jeho poddaným na čas prominul daň z piva a vína. V lednu 1645 na žádost bělského hejtmana a z příkazu krajských hejtmanů prohlédl panství Kryštof Chlumčanský z Přestavlk a potvrdil, že statky Bělá, Nekmíř a Podmokly byly válečnými událostmi téměř úplně zničeny, vesnice byly liduprázdné, neboť obyvatelstvo se rozprchlo, domy byly vypáleny a dobytek vojskem zabaven. Za této situace by se měly daně z tohoto panství snížit. Tato zpráva je však pravděpodobně značně nadsazená. A i kdyby tomu tak nebylo, jisté je, že obyvatelům hradu se špatně nevedlo, neboť se dochovala zpráva, že v době nebezpečí se na Bělou uchylovaly ženy urozeného stavu z okolí. V té době Jan Vikart zdědil po svém strýci Volfovi mnoho statků, přesto však nebyl schopen splatit obrovské dluhy, které mu zanechal jeho otec. Jeho největším věřitelem byl rakouský feudál Jiří Ludvík hrabě ze, Sinzendorfu. Na půjčenou sumu peněz, která bez úroků činila 25 000 zlatých rýnských, mu Jan Vikart vydal tři dlužní úpisy, které si pán ze Sinzendorfu nechal zapsat do zemských desek. Jelikož tato částka nebyla včas zaplacena, přiřkl mu soud v roce 1651 výnos ze statků Bělá, Nekmíř a Podmokly. Jiří Ludvík však nebyl s tímto výnosem spokojen a žádal, aby mu tyto statky byly předány jako majetek, nebude-li dluh ihned zaplacen. Jan Vikart Vřesovec tou dobou právě pobýval ve Varšavě, takže tuto záležitost musel řešit jeho regent Jindřich Miller z Brunnen. Přes veškerou jeho snahu však nejvyšší zemští úředníci rozhodli, aby statky Bělá, Nekmíř a Podmokly byly postoupeny hraběti ze Sinzendorfu náhradou za dlužních 25 000 zlatých rýnských. Na poslední chvíli se však Jan Vikart s hrabětem ze Sinzendorfu dohodl a postoupil mu jako částečnou náhradu za své dluhy statek Nekmíř s osmi vesnicemi. V roce 1659 Jan Vikart zemřel. Jeho manželce Marii Františce z Vrbna byl ponechán statek podmokelský, a protože zřejmě neměli žádného potomka, zdědil bělské panství Janův příbuný Jan Vilém Kyšperský z Vřesovic.

Radové české komory dali toto panství odhadnout, díky čemuž se dochoval jeho dokonalý popis. Kromě popsání zámku, kterého si všimneme dále, se dovídáme o ostatním příslušenství toto: "..Pod zámkem pivovar s pánví na osm a půl věrtele již spotřebovaná, kádě a jiné nádobí, hvozd, spilka klenutá, sladovna se štokem klenutým, světnička pro sládka, vše od kamene, proti chalupa bečvářská. Odhad 400 kop. Chmelnice tři: u hořejšího sadu, k Loze a za sádkami. V nich obrodí se chmele 30 kop. Odhad 60 kop. Mlýn pod zámkem o jednom kole a jedné stoupě. v něm má byt David Šita. Platí nájmu ročně žita čistého 24 strychy, které čítajíc po 40 groších, dá 16 kop, za pšenici 14 kop. Při mlýně jest pila pro domácí potřebu, hrubě sešlá, .musí se opravit. Odhad 30 kop. Při dvoře zámeckém jest roli 2 a tři čtvrti lánu 22 provazce. Žita vysívá se 60 strychů, pšenice 29 strychů. Odhad 660 kop. Louka pod zámkem 34 provazce, dolejší ouštěnovská jeden lán 33 provazce. Odhad 569 kop. Lesové k tomuto fideikomisu: k Hořejší hati osm a čtvrt lánu, u Řídké ochoze šestnáct a pů1 lánu, pod Lipskými horami a okolo Prašivého vrchu od mnoha let vypálený. U Dolejši hati jest les dubový a borový pět a tři čtvrtiny lánu. Les stavëci od porostlin mosteckých až k cestě u svatého Jana pět a půl lánu. Odhad lesů 839 kop. Rybníky: Brlin na 10 kop násady, Podhaťský na 30 kop, pod Hůrkami na 10 kop, Zlatý na 30 kop, Čekal na 10 kop. Dvory: Tlucná, vrtba, Mrtník a Bělá. Při dvoře bělském jest háj l43 provazce, háj dubový pod svatou Trojici 196 provazců, na starých Troubách 246 provazců. Ve dvoře jest 14 krav dojných, býk, indiánský kohout (krocan pozn. autora) a čtyři krůty. Městečko Všeruby, vsi Najštadtel pod zámkem, Horní Bělá, Tlucná, Hubenov, Hůrky, Zahrádka, Loza, díl Buči, v Mosticích jeden poddaný, v Kuňovicích 3 poddaní. ve vsi Najštadtlu jest osm zahradníků a šest chalupníků: Matěj Kotlík, krčmář, platí 90 grošů, roboty ženné koná dva dny. Vít Král 34 groše, roboty dva dny. Jan Spálenka 34 groše, roboty dva dny. Kryštof Čís 18 grošů, Jan Smolař 18 grošů. Zahradníků jest osm: August Hartman, Vit Sládek, Salomon, kramář Jan, kovář, Tomáš, krejčí, Havel Schich, pekař Matěj, švec, Václav Jäger. Ti dle urbáře neplatí a nerobotují, ale přiznávají se, že maji v zámku a marštalích kliditi a na poselství choditi. Dává se jim od míle po jednom groši. Při vsi jest pět podruhů, jim se přidělují roboty po dvou dnech. Všecky roboty odhaduji se na 321 kopu. Při zámku je kovář Michal, při vsi mlýn pustý o jednom kole, druhý dokonce pustý. Kostel farní Povýšeni svatého Křiže.

Zdá se, že příslušenství hradu bylo rozsáhlé, bohužel však značně zpustlé, neboť Jan Vikart zřejmě nebyl schopen díky své finanční tísni svůj majetek náležitě udržovat.

Jan Vilém Kyšperský z Vřesovic sloužil v armádě jako rytmistr, v roce 1668 byl povýšen do panského stavu. Za manželku měl Kateřinu Krakovskou, která mu porodila tři syny: Františka Albrechta, Antonína Benedikta a Jana Maxmiliána. V roce 1678, kdy Jan Vilém zemřel, nebyli bratři ještě plnoletí. Poručnicí nad nimi se stala jejich matka Kateřina. Bělé se ujal František Albrecht, jakmile dosáhl plnoletosti. Na Bělé však asi příliš často nepobýval, protože byl stejně jako otec voják a svůj čas trávil většinou s armádou. Zemřel roku 1740 a pohřben byl v Bělé. Možná, že hrobka, nalezená místními občany v kostele při jeho nedávné opravě, patřila právě jemu. Bělou zdědil jeho bratr Jan Maxmilián. Vynaložil mnoho peněz na opravu zámku i celého panství. Zemřel v roce 1775 bez mužských potomků jako poslední člen linie Vřesovců Kyšperských. S manželkou Eliškou z Valderode zplodil dvě dcery, z nichž Sylvie, vdaná za hraběte z Klenového, musela v roce 1757 pro velké dluhy panství prodat plaskému klášteru za 71 000 zlatých.

Zatímco neznáme žádné vyobrazení, z kterého bychom byli informováni o vzhledu hradu, víme přesně, jak vyhlížel zámek i to jak chátral, díky několika pohledům na ves Bělou z první poloviny 19. století, na kterých je zachycen. Názornou představu o jeho podobě můžeme ještě rozšířit o jeho podrobný popis uvedený v odhadu panství z roku 1659 a o pozdější popis jeho stavu zaznamenaný v trhové smlouvě při prodeji Bělé plaskému klášteru. Z obou těchto pramenů, ikonografckých i písemných, se dá také dobře sledovat postupné zanikání zámku.

Obraťme svoji pozornost nejdříve na tu část popisu z roku 1659, ve které je zmiňována podoba a příslušenství zámku: ..."zámek Bělá od kamene vystavěný toliko na dvě strany, třetí, kde kuchyně a pekárna jsou, jest nedostavěný, na díle břidlici a na díle šindelem krytý. Pokojů, v kterých bydliti se může, jest osm, z nichž jídelna a jen dva pokoje jsou klenuté. Komor jest spotřeba, kaple a pod ní sklep klenutý. Suché sklepy dva a pod zemi jeden sklep ve skále vytesaný a na tři strany hrubě veliký. Týž zámek nahoře jak v klenutí tak i ve zdech místy hrubě se trhá a střechy nemalé opravy potřebuji. Odhad 800 kop. v dolejšim place (j. na předhradí) jest kancelář s komůrkou a sklípek. Marštale pro jízdné i kočovské koně jsou čtyři, kovárna klenutá, vinopalna, čtyři komory, obročnice, dvě kolny pro vozy, pod zemi sklep, vše od kamene pod střechu vyzdviženo a šindelem kryto, ale hrubě opravy potřebuje. Pod zámkem stodola o jednom mlatě ode dřeva a šindelem kryta. Odhad 300 kop. Na věži jest cimbál jako hodiny s náležitým strojem. Štěpnice prostranná hořejší s plotem tejnovým asi pod strych ohrazená, při ní chalupa, kde někdy lázeň a prádlo bývaly. Odhad 150 kop. Druhá štěpnice pod zámkem skromnější se stromovím hustým, plotem ohrazená. Odhad 200 kop. Zahrada kořenná, prostranná, v ní čtyři kusy pušpánem, ostatek kuchyňskými věcmi vysazená, stromoví ovocného nemálo, též chalupa pro zahradníka. Odhad 100 kop ".

O více jak sto let později se v trhové smlouvě plaského kláštera objevuje další popis zámku, v němž se uvádí, že je "na skále z kamene pod jedno patro vystavěný a šindelem krytý. Přizemí jest klenuté, v něm osm světnic, kaple a ve velké světnici billard. V horním patře jest dvanáct světnic, ale jen v pěti může se bydliti, ostatní jsou sešlé a potřebují opravy. Na střeše jest věžička se zvoncem, hodiny scházejí, toliko číselník se zachoval. " Porovnáme -li tento popis zámku se zprávou z roku 1659, zjišťujeme, že ač zámek obsahoval více místností a celé přízemí bylo nově zaklenuté, přes veškerou stavební snahu Jana Maxmiliana byl zámek přece jenom dosti zanedbaný. Plaskému klášteru se tento proces nepodařilo zastavit a ani se o to nepokoušel, jak uvidíme níže. Z období, kdy zámek klášteru patřil pochází zajímavá památka nacházející se v blízkosti bašty. Je to pamětní kovová deska z bývalých panských stodol "na zámku" se znakem plaského opatství (kotva), letopočtem 1766 a písmeny F, H, A, P, P, L, V, V, G, která značí ve zkratkách celé znění církevního majestátu tehdejšího opata Fortunáta Hartmana (Fortunat Hartman, Abbas Plassensis, Praepositus Lipensis, Vicarius Visitator generalis). Deska bývala kdysi zazděna přímo do zdiva bašty, později byla vytržena a dnes leží na zemi před baštou.

Po zrušení plaského kláštera za Josefa II. připadlo v roce 1785 panství správě náboženského fondu. V této době vzniklo první známé vyobrazení ještě stojícího zámku na mapě plaského panství, jehož autorem byl Martin Prusík. Ručně kreslená mapa, datovaná k roku 1809, je doplněna o akvarely, zobrazující význačná místa tohoto panství. Na jednom z nich je v pravé části výplně paregry zobrazen pohled od severovýchodu na zámek dominující nad vsí. Na straně opačné je vidět kostel Povýšení Svatého kříže. V pravém dolním rohu je vepsáno do iluzivně vykresleného zkrouceného pergamenu "Schloß Biela".

 Hrad Bělá

Podle tohoto vyobrazení se podoba zámku od časů Šebestiána Markvarta asi příliš nezměnila. Horní zámek odhadnutý v roce 1659 na 800 kop zaujímal plochu někdejšího jádra hradu a skládal se ze dvou patrových křídel - východního a severního. Uprostřed posledně jmenovaného křídla je vidět vyrůstající věžička s dochovaným ciferníkem. Průčelí obou křídel jsou ještě osazena sdruženými renezančními okny. Ve východním bylo také asi umístěno komunikační schodiště spojující jak jeho jednotlivá patra,. tak umožňující přístup do křídla severního. Upozorňují na to menší okénka řazená nad sebou ve třech řadách v severní části průčelí východního křídla. V severním křídle je ještě patrný zastřešený přístavek nezasahující do prvního patra a vedle něho bosovaný, zřejmě opět renezanční, portál vjezdu do zámku. Severozápadní strana hradu zůstala asi ohrazena hradební zdí (dnes dochovaná část zdi s opěráky), k níž byla přistavěna pekárna s kuchyní zmiňovaná již v roce 1659. Zbylý prostor vyplňovalo nádvoří podle odhadu 15 x 15 metrů velké. Hospodářské, správní, výrobní a další objekty vystavěné na bývalém předhradí hradu se rozložily podél jeho okraje na straně východní, severní a západní. Severní vstupní průčelí bylo přístupné průjezdem, nad nímž byla vystavěna nevysoká věžička, krytá cibulovou bání opatřenou ještě lucernou. Zajímavý je průhled mezi okrajem západního křídla čestného dvora a severozápadním nárožím zámku. V této proluce je na vyobrazení patrná obvodová hradba někdejšího opevnění západní strany předhradí, zřejmě dosti snížená. Pod zámkem se rozkládá ovocná zahrada. Celé vyobrazení působí dojmem dobře udržovaného sídla, kterým však již Bělá nebyla.

Následující pohled na Bělou nacházíme v pravé dolní třetině nedatované mapy plaského panství spolu s pohledem na dvory v Tlucné a Vrtbě. Mapu vyhotovil A. Wiehl někdy v letech 1823-1827. Na tomto vyobrazení, kde je zámek zachycený od východu, je patrný již pokročilý proces boření zámku. Budovy kolem čestného dvora ještě stojí zastřešené a nedotčené - zřejmě byly stále hospodářsky využívány, ale vlastní palác je již ve značných ruinách. Střecha celého východního křídla, stejně tak jako jeho stropy, byly již sneseny. Bourání bylo prováděno tak, že mezi příčnými zdmi paláce byly odbourávány celé pruhy zdiva od podstřeší až k přízemí. Zbylé pruhy zdiva přiléhající k příčným zdem padly za obět' rabování až později. Díky takovému způsobu likvidace jsme zpraveni i o dispozičním dělení východního křídla. To bylo rozděleno třemi vnitřními nosnými zdmi na čtyři nestejně velké prostory. Jedna z nich obsahovala bezpochyby schodiště a zbylé tři vymezovaly velikost místností v přízemí a v patře. Pohled také zachycuje objekt postavený před zámkem, dodnes částečně dochovaný, z jehož nároží doposud vystupuje pískovcová konzola s profilovaným zaoblením a vyžlabením jejího čela. Stejná konzola vyčnívá z nároží sousedního severněji situovaného domu. Tyto objekty jsou patrně pozůstatkem dalšího, ven rozrostlého hospodářského dvora, vzniklého patrně až za plaského hospodaření. Konzoly byly do nároží vestavěny bezpochyby druhotně a nejspíše pocházejí ze zámku, kde nesly pravděpodobně arkýř.

 Hrad Bělá

Poslední vyobrazení Bělé pochází od stejného autora a je součástí pohledů z mapy Metternichova panství, které koupil od náboženského fondu v roce 1826. To již byl zámek Bělá zříceninou. Mapa je datována k roku 1844. Bělá je opět zachycena v pohledu od východu a pohled lze považovat za nejrealističtější podání skutečného stavu zámku: Zatímco předchozí vyobrazení byla zatížena víceméně stylizací, zkreslující terénní konfiguraci a nepoměrem velikosti zámku k budovám kolem čestného dvora,. vyhlíží zde Bělá, zachycená tradičně i se vsí, velmi naturalisticky. Ruina zámku opět ztratila část zdiva i s jednou příčnou zdí. Viditelné budovy na bývalém předhradí jsou stále ještě zastřešeny.

 Hrad Bělá

Hrad Bělá. Vyobrazení obce a zříceniny hradu (zámku) od A. Wiehla z 20. let 19. stol. (překresleno)

Shrňme závěrem osudy a vývoj bělského hradu v období existence zámku. Po polovině 16. století byl hrad Bělá přestavěn za držení Markvartů z Hrádku na renezanční zámek. V této době ještě asi nemusely být zasypány všechny příčné příkopy a srovnány valy na severní straně vstupního průčelí. Z bývalého hradu byla ponechána téměř. beze změny celá východní část opevnění a jistě celá bašta či věž v severozápadním nároží předhradí. Zámek během svého vývoje nedoznal asi velkých stavebních proměn. Snad někdy kolem poloviny 18. století byl vybudován v barokním stylu rozlehlý čestný dvůr, jak tomu nasvědčuje architektura vyobrazených, patrně převážně hospodářsky využívaných objektů předhradí, obklopený dvěmi přízemními a jedním patrovým křídlem, přičemž severní bylo opatřeno průjezdní věží. Tehdy byly příkopy již jistě zasypány a valy z převážné části zplanýrovány. Zámek již od této doby značně chátral a za správy náboženského fondu v letech 1785 - 1826 byl s jeho souhlasem rozebírán vesničany na kámen. V roce 1826 bylo panství plaského kláštera prodáno knížeti Metternichovi, ale to už ze slavného hradu Bělá zbyly jen zříceniny, které byly dále drancovány tak, že na konci století nesl ostroh nevýrazné ruiny, ničím nepřipomínající podobu zámku. I přes sporé zbytky a málo romantický ráz této zříceniny je nutno poopravit výrok velkého českého historika hradů A. Sedláčka, který Bělou koncem minulého století navštívil při jedné ze svých výzkumných cest na Plzeňsko: "z Bělé pramálo zbylo, a poněvadž okolní krajina nemá půvabu, nelze říci, že by byla navštívení hodna". Ač z Bělé opravdu málo zbylo, krajina má zvláštní mlčenlivý, půvab, je tajemná a uzavřená. Nehovoří o dávných skutcích pánů, kterým patřila. Jako kdyby nechtěla vyprávět o tom, čeho byla svědkem. Jen na naší obrazotvornosti ponechává romantické představy o neohrožených rytířích a urozených šlechticích prohánějících se na koních krajem kolem hradu Bělé, jehož historie nezůstala zcela zapomenuta, a nově osvětlena připomíná mnohé ze skutků dobrých i zlých všech těchto pánů. Můžeme jenom věřit, že i sám hrad Bělá se ještě dočká doby, kdy jeho dávná podoba bude odkryta pod nánosem sesutého zdiva, aby se mohl definitivně zařadit mezi české hrady, jejichž význam nelze opomíjet. Snad již tato brožura tomu napomůže tak, že budou moci všichni říci: "Hrad Bělá je dozajista hradem zajímavým a je navštívení hodný."

 Hrad Bělá

Hrad Bělá. Kresba od K. Liebschera z konce 19. stol.

 Báseň o Bělé

Čerpáno z edice zapomenuté hrady, tvrze a místa č. 8 - autoři M. Novobilský aj. Richterová (Plzeň 1996)